Stratení v Albánsku. Navždy.

Písal sa rok 2001, keď sa v albánskych horách po troch mladých českých turistoch doslova zľahla zem. Rodičom zmiznutých nepomohli politici, vlády ani Interpol.  Pravda o tom, čo sa naozaj stalo s mladými ľuďmi, ktorí sa domov už nevrátia, sa nikdy nemala dostať na svetlo sveta. Z „vyšších“, t. j. „politických“ dôvodov. Záhadný príbeh s desivým koncom sa podarilo objasniť až spisovateľovi JOSEFOVI HABASOVI URBANOVI, ktorý po českých študentoch od roku 2016 pátral v Albánsku osobne.

Ešte koncom júna ste boli za investigatívnu publicistiku a literatúru faktu ocenený Krameriovou cenou, ktorú každoročne udeľuje Asociácia nezávislých médií. Získali ste ju za knižný thriller Návrat do Valbone, napísaný na motívy skutočných a tragických udalostí. Ich účastníkmi sa stali traja mladí českí študenti – bratia Jan a Michal Pavelkoví a Lenka Tučková. Tí v roku 2001 zmizli v Albánsku a podľa vašich zistení sa stali obeťami obchodu s ľudskými orgánmi. Pátranie českej kriminálky ani Interpolu neprinieslo nijaké výsledky, matka zmiznutých bratov preto požiadala o pomoc vás. Prečo práve vás? Zvažovali ste, či sa do pátrania pustíte, alebo bola odpoveď jasná od začiatku? Tušili ste, že z toho bude námet na knihu, alebo sprvu išlo len o pomoc príbuzným?

Bylo celkem logické, že se rodiče obrátili na mne – oblast jsem znal z raftingových výprav již z přelomu milénia. Navíc jsem měl jisté zkušenosti s řešením analogických případů. To nejdůležitější pro mne ale bylo pomoci rodičům, na které se stát, řekněme to slušně – vykašlal. Film, kniha, to byl až druhý plán. A jestli  jsem zvažoval, zda se do případu pustím? Ne, nebylo co řešit. Zajímalo mne to, od počátku jsem si myslel, že se trojice nemohla ztratit na tak relativně malém území.

Územie ste dobre poznali a v rámci výprav ste sa do Albánska vrátili 3x. Mali ste predstavu, kde začať pátrať? Vydali ste sa presne po stopách zmiznutých študentov, pýtali ste sa ľudí…?

Do Albánie jsem se vypravil poprvé ve věci zmizelých studentů již v roce 2016, následně v dalších letech. To, na co jsem spoléhal, byl fakt, že od doby jejich zmizení uplynulo patnáct let. To je dostatečně dlouhá doba k tomu, aby se v zapadlém údolí v horách s příznačným názvem Prokletije našel „někdo“, kdo by k případu promluvil. A hned první výpravu jsme měli štěstí, když jsme narazili na člověka, který si události z roku 2001 pamatoval.  

Práve tento človek vám odhalil všetky kľúčové dôkazy. Bol jediným svedkom, na ktorého ste počas ciest natrafili? Čo všetko si pamätal? Aký bol a ako nakoniec skončil príbeh zmiznutých študentov, telá ktorých sa nikdy nenašli?

Ten člověk nebyl jediným svědkem. Je třeba říci, že o případu ztracených studentů  v údolí ví každý jeho obyvatel, tedy pamětník událostí. Sázel jsem na to, že někdo to „tajemství“ po letech v sobě prostě neudrží.  A co všechno říkal?  Píšu o tom v knize Návrat do Valbone. Studenti se ubytovali v obci Theth u jedné učitelky angličtiny, v domě žil i její bratranec. Podnikali s trojicí společně výpravy do okolí, které je mimochodem velmi krásné.  Jednou, když byla sestřenice nemocná, studenty vedl na výpravu bratranec. Večer však dorazil do chalupy sám. Jinými slovy, studenti se s ním  nevrátili. Strhla se hádka mezi oběma příbuznými, učitelka byla nakonec při tomto incidentu zavražděná. Když místní policie vyšetřovala případ, byl odsouzen pouze bratranec za zavraždění sestřenice. Otázka studentů byla zametená pod stůl.  Přitom právě svědek, se kterým jsme se na první výpravě setkali, potvrdil, že bratranec je (studenty) měl na svědomí. Odvedl je totiž na jedno zvláštní místo.      

Jan a Michal Pavelkoví a Lenka Tučková sa domov už nikdy nevrátia. Foto: www.ztracenivalbanii.cz

Podľa vašich vlastných slov ste museli prejsť pol Európy, aby ste si dali dokopy všetky fakty a overili si ich…Ako to celé prebiehalo? S kým všetkým ste na prípade spolupracovali?

Sháněl jsem informace jak na místě, tak v zahraničí, především od lídí, kteří se s případem nějakým způsobem setkali – svědci, vyšetřovatelé, válečný prokurátor, lidé ze zpravodajských služeb atd.   

Nitky vás priviedli k neslávne známej povstaleckej a teroristickej Kosovskej oslobodzovacej armáde (UÇK) – tá bola obviňovaná z odoberania orgánov zajatým Srbom i kosovským Albáncom, ktorí nesúhlasili s jej praktikami.  Bývalým veliteľom UÇK bol súčasný prezident Kosova Hashim Thaçi, ktorého americké a britské tajné služby dlhodobo označovali za hlavu organizovaného zločinu, kupčiaceho s drogami, zbraňami, bielym mäsom a orgánmi.  Z týchto praktík UÇK a Thaçiho obvinila aj hlavná žalobkyňa Medzinárodného trestného tribunálu pre bývalú Juhosláviu (ICTY) Carla del Ponte, či Spravodajca výboru Rady Európy pre právne otázky a ľudské práva Dick Marty. Postava premiéra Hasana Tahiriho, ktorá je nápadne podobná Hashimovi Thaçimu, sa objavuje aj vo vašom príbehu – Tahiri prichádza priamo na „miesto činu“, do domu hrôzy, v ktorom sú väznení ľudia a v ktorom sú im odoberané orgány. Len nedávno Prokurátor zvláštneho tribunálu pre Kosovo v Haagu oficiálne obvinil prezidenta Kosova Hashima Thaçiho zo spáchania vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti, Thaçi pochopiteľne všetko popiera…Čo ste si na jeho adresu v Albánsku vypočuli vy? Je scéna z knihy založená na skutočnom svedectve?

UÇK, to byla realita oněch dní. O tom, že byli v organizaci zapojeny současné špičky kosovského státu, není třeba dlouze vyprávět. Právě pod jejich patronací převáděli především srbské zajatce z Kosova do Albánie, kde jim byly následně odebírány orgány. Je veřejným tajemstvím, že tyto vraždy byly prováděny na mnoha místech, nejznámější je případ tzv. Žlutého domu, ale byly i jiné lokality. To podstatné, co je třeba říci, je to, že Evropa o těchto případech nikdy nechtěla slyšet, ani když mezi zmizelými byli turisté ze západní Evropy. Případ se v Haagu prošetřoval již v druhé polovině první dekády našeho století. Byl smeten pod stůl, kniha Valeční zločinci od Karly del Ponte, bývalé prokurátorky válečného tribunálu, se nikdy nedostala na pulty knihkupectví. Důvod byl jednoduchý – tajemství řezníků na Kosovu nesmělo vyjít na povrch. Jinak všechny klíčové scény v knize Návrat do Valbone mají nějaký reálný předobraz. 

Vysmiati od ucha k uchu – niekdajší veliteľ UÇK a súčasný prezident Kosova Hashim Thaçi s exprezidentom SR Andrejom Kiskom. Foto: www.president-ksgov.net

Albánsko býva opisované ako chudobná, nie veľmi bezpečná a trochu „divá“ krajina, v ktorej má stále silnú moc organizovaný zločin, prerastajúci aj do albánskej polície a vrcholovej politiky. Cestovať v noci sa neodporúča, kalašnikov vyložený na sedadle spolujazdca je vraj dobrou „poistkou“. V moslimskom Albánsku dodnes funguje napr. krvná pomsta, ktorú spomínate aj vo svojej knihe…Vy ste sa vydali po stopách zmiznutých študentov, o ktorých sa predpokladalo, že neskončili dobre…Nemali ste strach? S akými reakciami ľudí ste sa po ceste stretli? Nebáli sa rozprávať a nesnažili sa vám pátranie nejakým spôsobom sťažiť či znemožniť? Ako na Albánsko v tomto ohľade spomínate?

Zajímavé je, že oblast, ve které se studenti ztratili není muslimská, ale křesťanská a máte pravdu, princip krevní msty v Albánii funguje dodnes. Albánci, kteří měli s případem vraždy Čechů co dočinění, se obávájí pomsty, to je realita. Proto jsme při řešení případu a navazování kontaktů na místě byli velmi obezřetní. Mnozí nám o případu vyprávěli, ale prakticky nikdo nebyl ochoten svoji výpověď potvrdit na papír. Co ovšem nepotvrdili místní, to potvrdil písemně prokurátor, takže výsledek odpovídá stavu věcí.

Rodičom zmiznutých mladých ľudí nepomohli české úrady, polícia, politici, ani Interpol…Ako je to možné? Ako je možné, že tak závažné zločiny, o ktorých sa na „dôležitých“ miestach vedelo, zostali nevyšetrené a nepotrestané? Kde zostalo OSN, EÚ? Ako je možné, že z nebezpečného teroristu a hlavy organizovaného zločinu sa nakoniec stane premiér a neskôr prezident, ktorý si podáva ruky s politikmi celého sveta, svojho času napr. aj s exprezidentom Andrejom Kiskom? Známy je aj vrelý vzťah Hashima Thaçiho a „balkánskej mäsiarky“ Madeleine Albrightovej, ktorá sa zásadne pričinila o bombardovanie bývalej Juhoslávie a neskôr sa v Kosove „nabalila“ vďaka svojim kontroverzným podnikateľským aktivitám. Aj na tomto príklade krásne vidieť, aká je politika špinavá vec – ľudské životy, pravda, spravodlivosť, či nejakí zmiznutí študenti rozobratí v Albánsku na orgány…to sú naozaj posledné veci, na ktorých týmto ľuďom záleží…

Ptáte se mne na otázky, na které by měli odpovídát právě lidé, o kterých mluvíte. V první řadě se jednalo o velký obchod. No a politika je tu od toho, aby všechno obhájila a lidem hezky vysvětlila. Naštěstí existují uvažující lidé, kterým osud několika tisíců ztracených lidí nebyl a není lhostejný. Je smutným paradoxem české politiky, že se za české ztracené studenty nikdo z oficiálních míst nepostavil, a to trvá do dnešní doby. Zjistil jsem, kde k případu leží doklady, ale nikoho z příslušných míst u nás to nezajímá. A já se ptám, koho jsme si to zvolili, když „naši zástupci“ neobhajují naše ztracené občany, vlastně ještě děti. Ale, veřte mi, nejde o tu či onu politickou prezentaci, neboť by výsledek byl stejný.  To, o co tu jde, je systémová chyba politického nastavení celé západní Evropy. V našem režimu nejde o právo, už vůbec ne o tisíckrát vzývanou demokracii, ale jde o kšeft a peníze, třeba z  „organ traffickingu“.  (obchodovania s orgánmi – pozn.)

Spisovateľ Josef Habas Urban – za thriller Návrat do Valbone získal Krameriovu cenu, preslávil sa aj novelou Habermannov mlyn, ktorú v roku 2010 sfilmoval režisér Juraj Herz.

Krameriova cena, ktorú vám udelila Asociácia nezávislých médií (ANM), býva mainstreamom označovaná za akúsi „pseudocenu“, ktorú si sami sebe udeľujú „dezinformátori“ a „konšpirátori“. Pľuje sa nielen na „Krameriovku“, ale aj na samotnú ANM, či na ocenených autorov. Ako sa cítite, ako držiteľ takejto ceny? Aký je váš pohľad na pôsobenie mainstreamu, na hľadanie pravdy, ktorá by mala byť pre novinárov poslaním?

Vážím si literární ceny, to je jasné. Jinak žiji v lese a názory si tvořím sám, především tím, co jsem na vlastní kůži prožil. Zápisky ideologických usurpátorů mne nezajímají. Co se týká maintreamu, je přesně takový, jako většina naší společnosti – podlézavý, prodejný, tendenční.  

Chystáte film na motívy knihy Návrat do Valbone – môžeme si o jeho príprave povedať viac? Čitatelia sa môžu tešiť aj na pokračovanie knihy. Tiene Valbone – pomsta, však už bude zrejme len fikciou…

Film je ve stavu příprav, nejsem ale schopen říci víc, neboť celou situaci zásadně zkomplikoval koronavirus. Kniha Stíny Valbone, tedy návazná část k „Návratu“, je připravená, vyjde v říjnu. Předmluvu k ní mi napsal Milan Špalek, baskytarista a textař rockové skupiny Kabát.    

Máte v hlave ďalšie témy, ktoré vás  ako spisovateľa „tlačia“? Alebo čakáte na to, čo ďalšie prinesie život?

Píši nyní knihu s názvem „Hlady se jenom neumírá“, kde poodhaluji základní principy lidského společenství. Tou není ani revoluce, ani třídní boj, ale jednoduchý fenomén, kterému se říká hlad. Provází nás od vzniku lidstva do současnosti. Stále se proměňuje a přitom je to pořád jeden a ten samý hlad a s ním spojená touha. 

Za rozhovor poďakovala

Lucia Žatková

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *